17. 5. 2021Minut čtení: 4

Erkenci Kuş: Sanem and Can

Aktualizováno: 10. 7. 2022

Can a Sanem ze seriálu Erkenci Kuş ke stažení!

Takže! Dnes tu pro vás mám dvě ústřední postavy z tohoto populárního tureckého seriálu. Jedná se o můj první projekt vytváření Simíků podle reálných postav tady na blogu, a podle toho zřejmě vypadá... - ale i tak si myslím, že stojí za to a jsem s ním docela spokojená. Proto věřím, že budete i vy! :)

Níže zmiňuji veškeré odkazy k downloadům jednotlivých postav Sanem a Cana, ale také odkazy na slidery, které používám. Jedná se o rozšíření posuvníků tvarů těla a obličeje, které už ve hře máme, o další, s více možnostmi. Slidery používám prakticky při každé tvorbě Simíka (mám je ve složce mods permanentně), takže jsou bohužel součástí i této domácnosti, ale pokud chcete mít Sanem s Canem v plné kráse (kráse pochopitelně v rámci mých dovedností), měli byste si stáhnout do hry i tyto slidery. Nejsem si jistá, zda po jejich odstranění ze složky Mods budou Simíci vypadat stejně jako před tím. Ale každopádně mohu slidery vřele doporučit, a to zvlášť těm z vás, kteří rádi tvoříte v CASu a strávíte tam pomalu víc času než v samotné hře, tak jako já. :)

Přidávám také pár fotek ze hry, které ilustrují život Sanem a Cana v poslední etapě příběhu - na Sanemině farmě. "Farmu" jsem nestavěla ani nevybavovala já, ale šikovná tvůrkyně "Frau Engel". Chatku si můžete v případě zájmu stáhnout tu. Doufám, že si užijete příběh ve hře, kterou si s těmito postavami vytvoříte. Mějte se krásně! :)

~🏵~

Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v ledu – ale v duši věčný máj, šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy, šel pouští – a měl v srdci perly rosy. Za trochu lásky šel bych světa kraj, jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Jaroslav Vrchlický - Okna v bouři, 1894

~🏵~

Vítej u příběhu Sanem a Cana - příběhu, ve kterém Can prochodil celý svět bez úmyslu najít Sanem, a když ji našel, obeplul ho, aby ji znovu nenašel a nakonec ji znovu našel

Can procestoval celý svět, tisíce a tisíce kilometrů, viděl spousty jiných světů, viděl utrpení a bídu, ale i radost v bídě, uprchlické tábory a týraná zvířata. Všechno viděl na vlastní oči a všechno mohl zachytit v obrazech. Ale jaký směr měla jeho cesta? Paraguay, Írán, Indie, Galapágy... Našel tam sám sebe, našel lásku? Hledal ji? Hledal sebe, aby našel lásku? Nebo měl snad v úmyslu najít lásku, aby našel sám sebe? Ne. Doopravdy mělo cenu procestovat tisíce kilometrů bez toho, aniž by chtěl poznat svou duši? Nebo najít druhou drahou polovinu své duše, aby ji objevil celou? Nebo alespoň bez úmyslu se o to pokusit? Cenu by to mělo pouze v případě, že by něco z toho objevil bez úmyslu to najít, ale ani to se nestalo...

Ačkoli, možná, že to nakonec přece jenom smysl mělo, i když ne jeho přičiněním. Kdyby necestoval, měl by vztah s nějakou Polen, která na něj čekala celé roky? Ovšem vyjma pár dní a víkendů, kdy se jejich cesty náhodou znovu střetly. Kdyby nepoznal Polen, dokázala by ho lanka osudu dotáhnout až do lóže divadla, kde omylem poprvé políbil Sanem? Střetly by se jinak linie osudu těch dvou? Možná, že kdyby nebylo Polen po boku Cana, bylo by Zeberceta po boku Sanem, a všechno by bylo špatně...

Ale díky Bohu, osudu a šťastné náhodě Can Sanem našel. Naštěstí pro Sanem a naštěstí pro něj. Avšak mělo tohle smysl, když ji zase ztratil? Přesně tohle si Can říkal celý rok na moři, každý den, pod každým přívalem mořských kapek dopadajících na palubu a na jeho sluncem osmahlou kůži, ostrých jako střepiny jeho zlomeného a zatvrzelého, byť nesmírně křehkého srdce, které bezpočetněkrát pokaždé znovu roztříštila jediná myšlenka na Sanem. Byl přesvědčený o tom, že má Sanem stále hluboko ve svém srdci, protože při každé vzpomínce, když se roztříštilo v bolestných úlomcích, a on tu hloubku znovu odkryl, stal se sám pro sebe nejzranitelnějším.

Dny a týdny ubíhaly a nezdálo se, že by se stav jeho duše a mysli lepšil. Naopak, vypadalo to, že jeho srdce je stále těžší a tvrdší, poměr vzpomínek na gram se rychle násobil ve prospěch jejich váhy. A právě když Can přemýšlel nad tím, zda je vůbec možné, aby byl takový jako dřív, před tím, než mu Sanem zlomila srdce, nebo alespoň takový, jaký byl v dobách, kdy ji ještě neznal, znovu ji potkal. A poznal. Zlomenou, zrazenou, příliš křehkou a obezřetnou - ne tak naivně čistou jako dřív, ale hluboko uvnitř stále stejnou. Zrovna tak, jako byl on sám stejný. Oba najednou byli zase jako děti zoufale bažící po sladkosti přímo před nimi...

A tak si ji vzali.